CESTA DO SIEM REAP/ANGKOR WAT

dubna 04, 2017

Nadešel čas opustit Thajsko a vydat se do Kambodže, konkrétně do Siem Reapu, města, u kterého leží slavný Angkor Wat. Nejjednodušší způsob, jak se sem dostat, je zakoupit u některé z mnoha cestovních agentur na Ko Changu transport od hotelu do hotelu a o nic se dál nestarat. Takhle jednoduché to je. Ovšem my dva musíme mít všechno složitější, aneb bez komplikací nejsou zážitky. V článku jak jsme neodletěli jsem uváděla, že přítel musel mít do Thajska vízum už z ČR. Vízum se dává jen na jeden vstup, takže pokud z Thajska odjíždíte a plánujete se do něj ještě v rámci své cesty vrátit, je potřeba si na imigračním oddělení zařídit (čti zaplatit) re-entry vízum. Jednoduché jak facka, prostě zajedeme do Tratu na imigrační a jedeme dál...no tak to byl opravdu řádně naivní plán.

Vstáváme v šest ráno, abychom měli dostatečnou rezervu. Z rezortu nám volají taxi, ale víza do Kambodže nám vytisknout nemohou, prý jim nejde tiskárna. Čekání na taxi, které tu prý mělo být hned, už nás nerozhodí, dřív nebo později přijede. Spíš tedy později, ale stíháme loď v 8, což se nám ještě jeví jako dobrý čas na místní poměry.

V přístavu Laem Sok už čekají naháněči do autobusů a taxíků do dalších destinací. Pokud nemáte transport přímo od hotelu přes agenturu a jedete po vlastní ose, je možné vzít autobus zde. Jezdí nejen do Siem Reap, ale i po Thajsku. My bereme taxi na imigrační s tím, že se pak vrátíme do přístavu a vezmeme první autobus, který pojede. Na imigračním strávíme více než hodinu, přítel vyřizováním re-entry víza, já pozorováním vypelichaných koček, nervózním okusováním nehtů, kouřením a přemýšlením, proč mu to sakra trvá tak dlouho. S cizineckým pasem se člověk nikdy nenudí. Hotovo vyřízeno, jedeme zpátky do přístavu. Kde se dozvídáme, že nám všechny autobusy odjely. Pro jistotu se ještě snažím informace ověřit u víc lidí, ale vypadá to, že nekecají. Necháme se tedy odvézt do Tratu na autobusové nádraží, odkud prý něco jede.

Na autobusovém nádraží konečně posnídáme, ale ještě je potřeba vyřešit problém s vytisknutím víz. O víza do Kambodže jsme, vzhledem k problémům při odletu, žádali raději předem přes aplikaci v telefonu. Cena byla o něco vyšší než na hranicích, ale na hranicích zase platíte úplatek, takže je to ve finále úplně jedno. Navíc si ušetříte stres při přechodu hranic. Máme štěstí, že paní, co nám prodává naši pozdní snídani rozumí dobře anglicky a hlavně je strašně ochotná, takže zavolá syna, který mě odveze do města, abych mohla vytisknout víza. Jezdit na motorce s místními je vždycky skvělá adrenalinová zábava. Z pro mě neznámého důvodu mi asi na 4 místech nechtějí víza vytisknout, i když všichni místní tisknou dokumenty z telefonů jak o závod. Naštěstí mám trpělivého průvodce a nakonec uspějeme a můžeme pokračovat dál.

Přímo nic nejede, prý musíme nejdřív do Chanthaburi a odtud dál. Nezbývá, než jim věřit. Takže za 6 hodin od probuzení jsme se dostali pár km od Ko Changu. Aby toho nebylo málo, tak pět minut před odjezdem dostanu křeče do břicha, průjem, prášky došly, lékárna nikde a toaleťák na místních WC stejně tak. Paráda.

Kromě mých střev se naštěstí hýbe i naše cesta a my vyrážíme minibusem do Chanthaburi. Slovo minibus je v tomto případě opravdu vystihující, sedíme vzadu namačkaní jak sardinky a při každé díře v silnici narážíme hlavou do stropu. V Chanthaburi opět dáváme na rady místních a přestupujeme na autobus do Sa Kaeo. Autobus vypadá, že už se měl před 20 lety rozpadnout, ale jede a je v něm víc místa, takže super. Na takových cestách zjistíte, jak málo Vám stačí ke štěstí.

Autobusové nádraží v Sa Kaeo je liduprázdná opuštěná díra, pouze pár stánků a jeden Thajec, který nám tvrdí, že do Siem Reap už nic nejede a že nám sežene ubytování. Moc mu nevěříme a snažíme se informace prověřit. V této situaci potkáváme další pár Čechů. V tu chvíli jsme rádi, později se setkání ukáže jako ne příliš šťastné. Společnými silami zjišťujeme, že za chvíli jede autobus k hranicím, hurá sláva. Autobus ještě horší než ten první, ale hlavně, že jedeme.

Autobus nás vyhodí kousek před hranicemi, ke kterým se musíme přiblížit tuk tukem. Opravdu nechápu, proč se všichni 4 musíme nacpat do jednoho. Těch 15 minut k hranici je v tomhle počtu a s batohy vážně super, visím z tuk tuku, křeč v celém těle a přemýšlím, kdy se to chatrné malé autíčko s námi převrhne. Ten ušetřený dolar za to vážně stál.

Hranice musíme přejít pěšky, nejdřív projdeme kontrolou u výstupu z Thajského území. Jakmile se dostaneme na území Kambodže, je mi jasné, že tady to sranda rozhodně nebude. Mám pocit, že je kolem mě snad milion žebrajících, převážně dětí. Do toho stánky, šílená špína, smrad a chaos, který je ještě umocněný tmou. O kus dál stojí luxusní kasina a hotely. To čumím snad ještě víc.

Přicházíme na vstupní kontrolu do Kambodže, naši společníci víza nemají, musí je koupit na hranicích. Nikde není pořádně označené, kde víza koupit, takže dojdeme až k přepážkám na vstupní kontrolu. Po cestě dostáváme ještě nějaké papíry na vyplnění. Chci si v klidu sednout a vyplnit je, ale náš společník začne stresovat, že musíme rychle rychle nebo nás ostatní předběhnou. No tak nás předběhnou, já už mám stresu a zmatku plné zuby. Když na ně přijde řada, zjistí, že zde víza nedostanou a musí se vrátit. Tak hlavně že ho nikdo nepředběhl.

My se dostáváme za kontrolu a rádi bychom si trochu vydechli, ale není nám přáno, sesypou se na nás taxikáři, každý chce kšeft. Nakonec jednomu kývneme, stejně je pozdě, autobusy nejezdí a jiná možnost není. Nebo možná je, ale nechce se nám už nic řešit a shánět. Ten dobrák nám ještě poradí, ať si jdeme koupit cigarety, že ve vnitrozemí jsou dražší. Byla to lež a my jsme se nechali natáhnout po prvních 5 minutách v Kambodže.

Čekáme na druhou půlku naší výpravy a odrážíme nabídky dalších taxikářů. Do toho nás oslovuje naprosto vyděšený týpek, že je sám, vzali mu lístek na bus a nemá se jak dostat do Siem Reap. Ani se mu nedivím, chaos je zde vážně šílený a nájezdy prodavačů všeho taktéž. Není nad čím přemýšlet, vezmeme ho sebou, nějak se do auta vmáčkneme. S tím ovšem nesouhlasí zbytek, který právě dorazil. Chvíli se dohadujeme, naštěstí přítelkyně pitomce (v té chvíli už pro něj nemám jiné jméno) nakonec souhlasí abychom nebohého Nora vzali sebou. Taxikář slibuje větší auto, samozřejmě je to ale klasický osobák. Následuje další dohadování, tentokrát o ceně. Skončíme na 50 dolarech, čtyři se nasoukáme dozadu, pitomec si sedá dopředu a směrem ke své přítelkyni prohodí “ne, že si budeš stěžovat, že tě bolí záda”. Gentleman k pohledání.

Máme před sebou asi hodinku cesty, nemůžeme se dočkat sprchy a až to budeme mít všechno za sebou. Taxikář ale jede maximálně padesátkou, celou dobu telefonuje a evidentně se velmi dobře baví. Všichni jsme vyřízení, už se neudržíme a řveme na něj, ať si kouká pohnout. Po dvou a půl hodinách konečně dorážíme do Siem Reapu. Taxikář se vůbec neorientuje a my můžeme zapomenout, že by nás dovezl k hotelu. Nakonec všichni vystupujeme, shodli jsme se, že zaplatíme menší částku. Pitomec vytahuje 10 dolarů a okamžitě zdrhá. Na to, jak byl celou dobu chytrý, upaluje nějak moc rychle. My a Nor doplácíme každý po 10 dolarech, taxikář dostává celkem 30 dolarů místo domluvených 50. To si nechce nechat líbit, takže volá - nejspíš šéfovi - co s tím. Naštěstí není dost chytrý na to, aby oslovil místní poblíž, což by byl pro nás asi celkem průser. Rychle odcházíme a bereme tuk tuk k našemu hotelu.

Konečně se ubytováváme v našem guesthousu, pokoj má špinavé stěny, sem tam nějaký flek na povlečení a z větráku hrozí každou chvíli uletět chuchvalec mastného prachu. Co taky čekat za stovku na noc. Pro nás je to ale luxus na úrovni Hiltonu. Jak říkám, na takových cestách se člověk naučí, že ke štěstí stačí vážně málo. V našem případě sprcha, postel a jedno pivo. A pak konečně dobrou noc a nabírat síly na další zážitky.


Minibus byl opravdu mini, ale únava je únava

Hraniční přechod Poi Pet

Hraniční přechod Poi Pet

Hraniční přechod Poi Pet

You Might Also Like

0 komentářů