SIHANOUKVILLE A DALŠÍ STŘETY S REALITOU ŽIVOTA V KAMBODŽE

dubna 18, 2017

Cesta do Sihanoukville probíhá v podobném duchu, jako ta do Phnom Penh. Rozbité silnice, chatrná přístřeší, odpad všude kolem, vyhublé krávy pasoucí se na zamořených pastvinách, smutné pohledy lidí. Také ale děti vesele si hrající u škol, které tomu dávají alespoň lehký nádech optimismu. Snad zde vyroste nová generace, která bude mít vůli něco změnit. Ta starší je až příliš frustrovaná a vyčerpaná uplynulou válkou. Co jsou proti tomu moje bolavá záda a ukradený telefon? Vůbec nic.

V Sihanoukville se na nás opět sesypou taxikáři, jednoho si bereme a jedeme k nám do resortu. Už předem jsem vybrala Elephant Garden resort, mělo to být jedno z našich nejhezčích ubytování za celou cestu. Bohužel kromě prvního uvítání bylo vše špatně, chatky malé, smradlavé, pokus o večeři taky nevyšel - nikdo si nás nevšímal. Stát to pár korun mávneme nad tím rukou, ale za tisícovku na noc? Ach jo. Jdeme po pláži do vedlejšího baru, kde se dozvídáme smutnou pravdu o tomhle resortu. Majitel se k zaměstnancům chová doslova jako k otrokům a jak se dozvídáme, není v tom sám, vykořisťování místních zahraničními majiteli hotelů či restaurací je zde naprosto běžnou součástí života. Smutné. Večer završíme konfliktem s naprosto namol opilým Finem, který je naneštěstí také hostem našeho resortu. Ráno je nám řečeno, že kvůli nám (ne kvůli Finovi aha!) odjeli jiní hosté a že tady o žádné socko baťůžkáře nestojí. Po snídani, za kterou jsem dala 15 dolarů (no jo sýry), je to celkem vtipné. Rozhodneme se všechno hodit za hlavu a užít si den na pláži. Za neustálého otravování prodavačů čehokoli si ale můžeme o nějakém klidu nechat zdát. Ano, na jednu stranu je mi těch lidí líto, ale nemohu si od každého koupit všechno, navíc jsou tak neuvěřitelně otravní a vlezlí, že se lítost mění v lehkou naštvanost. K večeru už máme všeho plné zuby a rozhodneme se, že resort opustíme. Už jen při balení se nám uleví. Ráno se chceme odhlásit a že prý musíme doplatit zbývající rezervované 4 noci. Nakonec to uhádáme jen na jednu a konečně odjíždíme. Od tuk tukáře se dozvídáme další nehezké historky o chování majitele ke svým zaměstnancům.

Další resort, Tamarind, už si raději nejdříve okoukneme na místě a tentokrát vybíráme dobře. Oproti předchozímu hotelu je to oáza klidu a míru. Krásné prostředí, zaměstnanci evidentně spokojení, k moři kousek. Nějak si ale nedokážu užívat moře a pohody, když jsem v resortu za vysokým plotem s ostatným drátem, když procházím kolem rozestavěného luxusního hotelu za miliony a pracovníci žijí vedle pod plachtou na dřevěných kůlech mezi odpadky, když vidím ženy kopat výkopy u prašných silnic, když vidím lidi bez nohou, rukou a slepé. V konfrontaci se vším, co jsem se mezitím o Kambodže dozvěděla, se mi chce spíš brečet, než si užívat dovolenou, připadá mi to vyloženě hloupé.

Přítel by se nejraději zabalil a jel pryč hned, děláme tedy kompromis, rušíme naplánované výlety a další tři dny strávíme v resortu a okolí. Je mi to líto, chtěla jsem se podívat do národních parků vedle Sihanoukville, ale musím uznat, že má pravdu. Pro naši psychiku a moje záda je lepší každodenní plavání v bazénu. Zařídíme si alespoň víza do Vietnamu a přes hotel objednáváme loď na Koh Rong a minibus do Ha Tien ve Vietnamu. V resortu si necháváme batohy, sbalíme si jen pár věcí a jede se na Koh Rong. Loď má nějakých třicet minut zpoždění, nezbytný kolorit Asie, takže se trochu připálíme při čekání na mole a můžeme vyrazit.

You Might Also Like

0 komentářů