MYANMAR DEN DVANÁCTÝ AŽ PATNÁCTÝ: SPLNĚNÝ SEN BAGAN, MĚSTO TISÍCE CHRÁMŮ

ledna 05, 2018

Poprvé jsem nadšená vyprávění o Myanmaru slyšela v únoru - teď už minulého roku - od ostatních cestovatelů během naší dovolené v Thajsku. A hned vzápětí poté, co jsem si o Barmě začala zjišťovat více, jsem přišla na existenci Baganu. Místo, kde se na ploše o rozloze 42 kilometrů čtverečních nachází 2 200 chrámů. Přesněji stupy se zvoncovitými věžemi nebo stupňovité chrámy nazývané gu. Okamžitě a bez zaváhání se Bagan stal mým "must visit" a byl vlastně hnacím motorem a motivací pro celou mojí cestu. Stálo to za to? Splnil Bagan moje očekávání? Všechno se dozvíte na konci, nejdříve se musím do Baganu dostat :-)

Do Baganu jsem jela z Inle Lake a byla to cesta nejkratší, zároveň ale nejvtipnější ze všech. Objednala jsem si minivan, který stál překvapivě méně, než autobus. Kromě mě už tady byl jen řidič, týpek z Německa, co si sedl co nejdál ode mě, asi koušu nebo co a jeden místňák, co vypadal jako Kim Čong-un. Na Barmánce trochu víc vypapkaný, možná to fakt byl Kim! Jelikož nás bylo málo a moc jsme se jim asi nevyplatili, byl minivan použit i na přepravu zboží. Němec se musel přesunout vedle mě (nekousla jsem ho) a za námi se začaly vršit pytle a krabice s bůhví čím. Doufám, že v tom nejsou drogy. Nebo nějaký zvířátka. No taky jsme mohli sedět na pytlech s rejží, takže jsme ještě vlastně dopadli dobře. Vymýšlení, co všechno může v pytlích být, nás celkem spojilo a zajistilo zábavu na pěkných pár minut. Němec se nakonec ukáže jako celkem v pohodě kluk. Při zastávce uprostřed ničeho Kim odhazuje plastovou láhev kamsi a přijde mu to strašně vtipné. Od Česky a Němce zazní jednohlasné pohoršené "save the planet!". Kim se pořád směje. Ach jo. Sbíráme odpadky a jede se dál.

Po cca šesti hodinách - ano, šest hodin je tady krátká cesta - dorazíme na autobusové stanoviště před městem, kde se zastavuje něco vyložit, něco naložit, asi raději ani nechci vědět co. Němec se mě ptá, jestli vím o tom, že za vstup do města se platí 20 dolarů. Bohužel vím. Němec mi slavnostně oznámí, že on to platit nechce a že ví, kudy to obejít, jestli půjdu s ním. V ten okamžik, kdy jsem byla na Barmu malinko naštvaná, jak je všechno předražené a jak se na spoustě míst snaží turisty natáhnout, mi to přišlo jako super nápad. A trocha dobrodružství taky přijde vhod že jo. Nebyl to super nápad. Low cost cestovatel ze mě vážně nikdy nebude. Šlapat hodinu ve vedru, prachu a s batohem na zádech kvůli ušetření 20 dolarů mi za to nestojí. Puchýře mám ještě za týden. Navíc hned druhý den jsem si to vyčítala i z morálního hlediska, Bagan byl pohodový a za moje předchozí zkušenosti a nálady nemohl. Pokud vám svědomí dovolí a potřebujete ušetřit, dejte se hlavní cestou do města a pak odbočte na cestičku směrem jakoby k letišti, obejdete tak místo, kde se platí vstup. Aplikace maps.me poslouží skvěle. Na hostel Lux Pillow dorazím asi v šest, za ty peníze žádná hitparáda, ale nic levnějšího se sehnat nedalo. A je tu sprcha. Sice jenom studená, ale je. Po večeři si dám jedno zasloužené pivo a v devět odpadávám.

Druhý den po skromné snídani nakupuji pytlík mandarinek za 8 Kč (když vás nikdo nenatáhne, jsou ceny celkem fajn), půjčuji e-bike a vyrážím na výlet. Ten jejich e-bike mi docela vrtal hlavou. Čekala jsem obyčejné kolo s nějakým pohonem. Všude jsem ale viděla lidi na skůtrech. Takže e-bike je vlastně slabší skůtr, rychlost je maximálně 60 km/hod. a je na elektřinu, nikoli na benzín. Palec nahoru za ekologický přístup. I když si nejsem úplně jistá, jestli zrovna ekologie tady byla hnacím motorem myšlenky. Nakouknu do prvního chrámu u cesty. Nic pro mne. Moc lidí. Vyrážím dál. Sjíždím z hlavní silnice a po deseti minutách narazím na malý chrám. Nikde nikdo, jen jedna dřevěná chatrč vedle. Zastavuji, projdu se, posadím se a přemýšlím. Miluju atmosféru, která sálá z cihlových zdí oprýskaných chrámů. Ten zvláštní klid, který je zároveň trochu tísnivý a zároveň neuvěřitelně osvobozující a inspirující. Klid, který vám do duše vnese naprostou pohodu, mír a uvolnění. Za chvíli se směrem od chatrče přišourá stará babička s klíčem a pouští mě dovnitř malého chrámu. Je to jen malá komůrka s ležícím Buddhou a....a starými nástěnnými kresbami a písmem. Žádný fake, ale originál starý, jak lidstvo samo. Babča mi docela vyrazila dech. Stojím tam s otevřenou pusou a skoro ani nedýchám. Skoro mě rozbrečela, ale ještě chvíli to udržím. Ale jen do té doby, než narazím na chrám, kde najdu i schody nahoru. Úplně nahoru už vedou jen provizorní schody ze čtyř bambusových tyčí. Jestli se mám zabít, tak určitě chci, aby to bylo tady. Vyšplhám se nahoru a poprvé mám možnost vidět celý Bagan jako na dlani. Kolem mě, kam až dohlédnu, vidím cihlové chrámy zasazené v typické vyprahlé krajině. Po tvářích mi tečou slzy a jsem neuvěřitelně šťastná. Šťastná, že jsem si splnila svůj sen, dokázala jsem to, dostala jsem se sem, zvládla jsem veškeré nepohodlí, útrapy, vystoupila jsem ze své komfortní zóny a udělala to, co jsem už dlouhé roky chtěla udělat. Slibuji sama sobě, že už se nikdy nebudu ničeho bát a půjdu si za svými sny, ať se to bude zdát jakkoli složité.

Ten den jsem toho najezdila, viděla a zažila strašně moc. Jako by to ani nebyl jen jeden den. Prostě zážitek na celý život. I samotná moje jízda na skůtru byla celkem zajímavá. Ani maps.me není všemocné. To si takhle jedete, vidíte menší cestičku, na mapě to vypadá, že někam vede, tak si na ní odbočíte. Najednou se cestička začne ztrácet, až se ztratí úplně a vy najednou zjistíte, že jedete po poli. A před vámi je jenom křoví....ale za tím křovím to vypadá, že by mohla být cesta. Normální člověk by se asi otočil. Ovšem já projedu křovím a rozorám další kus pole abych zjistila, že to, co se zdálo být cestou, je jen písčitý plácek a za ním tentokrát už nepropustná hradba křoví. Takže zpátky pole, křoví, pole, podivná cesta a jedeme dál. Zpocená, zaprášená, unavená, špinavá...ale naprosto šťastná a spokojená. Tohle byl jednoznačně jeden z nejlepších dnů mojí cesty. Jsem tak unavená, že se mi podaří usnout i přes sborové chrápání, do kterého si někdo na mobilu vyhrává vánoční koledy. Ať žijou hostely :-D

Další den jsem trochu nevychytala půjčení skůtru. Na to, jak je tu málo lidí, skůtry jaksi nejsou. Bez skůtru se tak daleko jako včera nedostanu, ale aspoň se trochu projdu. Z původního plánu na lehkou procházku je najednou deset kilometrů zakončených nádherným západem slunce, který pozoruji z jedné z pagod. Za mnou stojící postarší český pár prohlásí, že "na to, jak tu čekáme dlouho, nic moc, u nás je to červenější". Nerada se přidávám ke kritice Čechů na dovolené, ale teď mi bohužel nic jiného nezbývá. Přišlo mi to naprosto strašné, nevhodné a úplně mimo. Já si ale náladu zkazit nenechám, pro mne to byl nádherný západ slunce a nádherné dva dny. Vydávám se zpátky pěšky, ještě mi nabízí odvoz dva řidiči mototaxi, ale za cenu, že raději ať mi nohy upadnou. Nakonec jsem se svezla vytuněnou policejní motorkou :-D Došla jsem totiž až ke kontrolnímu stanovišti turistické policie a ti mě prostě nabrali a odvezli na hotel, ať se sama někde necourám po nocích. Což mě naprosto dostalo, dobří lidé tady opravdu nevymřeli.

Celkově mi přišel Bagan dost odlišný od jiných míst v Myanmaru. Vládl tu klid, pohoda, všichni lidi příjemní a ochotní. Opravdu super atmosféra. Prostě splněný sen. Co víc si přát. Odjíždím odsud sice trochu unavená a utahaná, ale naprosto spokojená, zrelaxovaná a duševně vyklidněná. Přede mnou už je jen Mandalay a o tom zase příště :-)

Video z Baganu najdete zde: video Bagan

Západ slunce nad Baganem

Západ slunce nad Baganem

Aut na silnici moc nepotkáte, k přepravě se pořád používají tradiční staré způsoby

Chrám v Baganu

Bagan není mrtvé místo, mezi chrámy stále žijí lidé a to se mi strašně líbí

Atmosféra uvnitř odlehlých chrámů je opravdu mystická

Když se něco slaví, klidně zatarasíme silnici :-))

Další z opuštěných míst

Soch Buddhů je v Baganu nepočítaně, stejně jako chrámů

Západ slunce nad Baganem

Typické chrámy z červených cihel

E-bike vám v Baganu půjčí za 6 000 kyat

Pán mi trochu vlezl do záběru, ale mám alespoň srovnání velikosti sochy

A jde se domů holky!

Chrám číslo xy

Bagan v západu slunce

Typická krajina Baganu - nekonečno chrámů














You Might Also Like

0 komentářů