NEVYDAŘENÉ WORKAWAY, NEHODA, REKONVALESCENCE, NÁVRAT DO THAJSKA ZA THAJCEM A CESTA DO ČR

srpna 27, 2018

Po úspěšném odjetí mých 1 000 km do místa domluveného workaway, jsem se probudila ráno celá hotová a rozlámaná. Zbývalo se přesunout na správné místo. Majitel měl dva podobné podniky. Ten, kde jsem se vzbudila vypadal krásně a měl příjemný personál. Čekala jsem to samé i od druhého místa, kde jsem měla působit já. Při příjezdu mě ale čekal znuděný a znechucený personál a absolutní nezájem. Další nepříjemností byla absence wi-fi. Pro někoho, kdo pracuje online docela zásadní problém. Nehledě na to, že na tohle pozérské "nemáme wi-fi, bavte se spolu" jsem lehce alergická. V době, kdy mají všichni internet v mobilu a stejně do něj čumí dnem i nocí, je to pro mě trochu póza. Ale třeba jsem jen unavená a vidím vše moc černě. Dnes si můžu odpočinout a pracovat začínám další den, tak bude třeba líp.

Co mělo být náplní práce? Práce za barem a bavení hostů. Ovšem já jsem si pod bavením hostů představovala něco malinko jiného, než jaká byla představa majitele. Jeho představa o oživení v sezóně skomírajícího podniku spočívala v tom, že barman - dobrovolník, nebude vlastně pracovat, ale bude se nalejvat s hosty a pomocí jakýchsi stupidních her se je snažit co nejvíc opít a donutit utratit pokud možno co nejvíc peněz. Ehm. Jo mám ráda párty, zábavu i alkohol, ale bohužel nejsem a nikdy nebudu cvičená opice. To fakt ne. Kromě toho, jsme tu byli na dobrovolničení celkem tři, i když v podmínkách workaway měli uvedeno, že zde může být jen jeden člověk. K tomu další personál. Vlastně tady bylo personálu víc než hostů. Těch bylo asi tak pět při mém prvním "pracovním" večeru. Takže bylo jasný, že je tu někdo navíc. A vzhledem k mýmu otrávenýmu a znuděnýmu výrazu bylo dost zřejmé, kdo to je. Za zmínku rozhodně stojí i chování majitele, který se na místě objevil ten večer, když mi manažer oznamoval, že mě nepotřebují. Pan majitel nebyl schopný se ani dojít představit a pozdravit. Ráno, když jsem odjížděla, stejně tak. Takže jsem si sbalila svůj batůžek, přivázala ho na motorku a zase vyrazila. A definitivně se rozhodla, že všechny moje další workaway budou už jedině pro neziskovky. 

Workaway sice na nic, ale prostředí vážně krásný.

Vlastně jsem ty dny po dojezdu měla pocit, že se proti mě všechno spiklo a lepí se mi smůla na paty. Místo na workaway bylo divné, motorku jsem musela nechat opravit, protože jsem kráva zadřela motor, oblíbený tričko mi ztratili v prádelně. Jasně, vlastně totální blbosti a malichernosti. Ale nebylo ani moc s kým pokecat a komu se svěřit a na mě začínal padat lehký splín. 

Když jsem nasedla na motorku a vyrazila, všechno ze mě najednou spadlo. Já to řízení prostě miluju. A cesta podél mořského pobřeží byla nádherná. Sluníčko, modrá obloha, moře, skály. Sjíždím z dálnice a beru to po okrskách. Místní tady suší na silnici rýži, všichni se usmívají, já se usmívám taky, pobrukuju si svoje oblíbené písničky a jsem naprosto šťastná. Rozhodla jsem se prostě jet, nikam se už nehnat, kde budu chtít, tam se zastavím a pomalu dojedu do Saigonu, kde si dám jiné workaway a počkám na Davida, který přijede z Kambodže. Pak si dáme trip spolu a bude všechno super. Teď už mám čas a tak si klidně poležím hodinu s kafem v houpací síti. Vyrážím dál přes zapadlé rybářské vesničky a nekonečné úsměvy místních. Je vedro a já potřebuju další pauzu na občerstvení i na natankování. Trochu se opláchnu, natankuju a jedu dál. Ani ne pět minut po vyjetí se všechno od základu změní. Vietnamec uprostřed silnice. Co dělá? Kam jede? Jsem totálně zmatená a nemůžu se rozhodnout, kudy se vyhnout. Najednou se probouzím s pohledem do silnice, slyším kolem sebe křik a z nosu mi kape krev. Jo nabourala jsem. Co se dělo dál, už všichni asi vědí a kdo neví, může si přečíst v článku zde.

Oblast Bai Xep můžu pro klidnou dovolenou rozhodně doporučit.

V nemocnici mi tvrdili, že můžu normálně chodit. Ne nemohla jsem. Nemohla jsem ohnout koleno, všechno mě unavovalo a vyčerpávalo. Naštěstí jsem našla super ubytování přes Airbnb, kde mi pomohli nakoupit, abych neumřela hlady, než přijede David. Ten přijel hned další den. Vlastně o týden dřív, než původně měl. Je strašně úžasný, jaký po cestě člověk potká lidi. Někdo, koho jste před půl rokem ani neznali a s kým jste strávili dohromady jen pár dní na tripu (o našem super výletě se dočtete zde a zde), se o vás přijede postarat. I když se občas tvářím jako největší hrdina na světě, tak bez týhle pomoci bych se neobešla. Nepřestanu za to být vděčná do konce života. A aby to nebylo celý takový až moc vznešený, musím říct, že jsme těch 14 dní docela slušně prožrali, prohulili a propili. I s Kristýnou a Martinem, kteří za mnou chodili do nemocnice a starali se o to, abych neumřela hlady. Další skvělý lidi, který jsem díky nehodě potkala. Prostě všechno zlý je pro něco dobrý. Kousek od nás byl obchod s potravinama v ČR běžnýma, pro nás v Asii ale luxusníma, takže jsme do sebe tlačili sýry, bagety, olivy, nakládaný okurky a smažený banány s tunama nutely a kondenzovanýho mlíka. Obvykle zhruba někdy kolem třetí ráno. Jooooo, když je člověk dlouho na cestě, potřebuje si občas udělat domov se vším všudy :-D Kdybyste někdy potřebovali vědět, kde seženete ve Vietnamu nakládačky, tak Nha Trang :-)

Taky se mi začal uzavírat (nebo otevírat?) příběh mojí love story z Koh Phayamu. Kdo nečetl starší články, může tak učinit v sérii článků z Koh Phayamu. Když jsem odjížděla, byli jsme s Penem domluvení, že se vrátím zpátky. Jenže jsme opět nebyli v kontaktu. Než jsem odjížděla, měl rozbitý telefon. Když si pak po měsíci pořídil nový, měl jiné číslo a tak jsem se nemohla dovolat. Ve světle všech událostí a zážitků z celého Vietnamu to po měsíci a půl začínalo být z mojí strany trochu "sejde z očí, sejde z mysli". A pak jsem jednoho rána měla na FB zprávu a žádost o přátelství. V první chvíli jsem ani nevěděla o koho jde, jelikož jsem neznala jeho celé jméno. A ani se mi moc nechtělo věřit tomu, že by si fakt založil FB. Byla jsem fakt v šoku. Příjemném. 

Idylkaaaaaaa...a výroba základu na thajské curry

Na výletování jsem nebyla zrovna v ideální formě a tak jsem se po dvou týdnech rekonvalescence sbalila a letěla zpátky na Koh Phayam. Vzhledem k mýmu stavu a nemožnosti řídit motorku mi nezbývalo nic moc jiného, než se Pena zeptat, jestli můžu bydlet u něj. Prej jo. Ufff no tak jooo. Velký plány na to, jak tam přijedu ve velkým stylu na motorce byly ty tam. Zbyly už jen ty, že si aspoň ráno před odletem do Ranongu umeju vlasy a oholím nohy. Abych byla jakože hezká, když už za ním jedu po dvou měsících. To bych ovšem nesměla zaspat a vzbudit se 20 minut před boardingem. Sice jsem bydlela kousek od letiště, ale nemohla jsem chodit a měla jsem 10 kg bágl. Situaci zachránilo mototaxi a můj pokus o rychlou chůzi. Ha ha s kolenem který nejde ohnout. Hygienickou situaci zachránil lehce oplesnivelej hajzlík v přístavišti v Ranongu. Dveře sice nešly pořádně zavřít a veškerý přísun vody představovala jen bidetová sprška, ale po 7 měsících v Asii se člověk naučí improvizovat. 

Mno a tak jsem se po čtyřech měsících ode dne, kdy jsem neměla kde přespat ocitla ve společné "domácnosti" s Thajcem. Slovo domácnost je lehce nadnesené, protože jí tvoří jedna dřevěná chatka, kde není nic jiného, než postel a větrák. Přístup po schodech a žebříku. Super cvíčo na mý koleno. Zas tak malý to ale není, bar je zavřený a jeho prostory nám slouží jako jeden velký obývák, jídelna a kuchyně. Trochu punkový obývák a jídelna. Je období dešťů a když přijde pořádná bouřka, je to fakt legrace. Až taková, že si občas říkám "do prdele co tady dělám". To když mám úplně mokrou postel a fakt netuším, kde budu večer spát. Naštěstí vítr do večera zapracuje a jsme zase v suchu. Na chvíli. Jinak si žijeme v totálním relaxu a klidu. To, že není sezóna, je tady znát hodně citelně, většina podniků a ubytování na ostrově je zavřených. A tak Pen jezdí nakupovat, lovit ryby a vaří, já si dělám svojí práci. Občas se sejdu s Lenkou, která bydlí v podobným punku o kus dál, procházím se po pláži, spím nebo čumím s chlapama na thajskej box. Na jejich mini telce, na kterou jsou strašně pyšní.

Když vysvitlo občas slunce, byl čas na relax na pláži.

V tomhle poklidu a zenu utečou tři týdny ani nevím jak. Blíží se odjezd. Kterej se mi vůbec ale vůbec nepozdává. Pen je v klidu, protože žije přítomností a data neřeší, takže fakt, že je sobota, tzn. den mého odjezdu, zjistí dvě hodiny před cestou do přístavu. To, že se vrátím, je tentokrát tak samozřejmý, až mi to samozřejmý vůbec není. Nějak se to celý zvrtlo strašně rychle a můj mozek to celý ještě pořád nepobírá. Elegantně to vyřeším tak, že "si tady nechám nějaký věci jo?" :-D 

Mých 8 a Lenky 10  měsíců zakončujeme stylově v mém oblíbeném hotelu Dang Derm se střešním bazénem na Khao San road. Peníze nám sice oběma značně dochází, ale s využitím slevového kódu je cena hned příjemnější. Ještě cestou na letiště doufám v nějaký zázrak, že se něco stane a my neodletíme. Asii jsem si zamilovala už dávno před svojí cestou a po 8 měsících tady si nějaký jiný život představit ani nedokážu. Všechno se jeví strašně vzdálené a nereálné. Ale vlastně....vždyť tu nejsem přeci naposledy :-) See you soon :-)

Závěrečný relax v hotelu Dang Derm se střešním bazénem a výhledem na celý Bangkok

You Might Also Like

0 komentářů